Obvykle jej drželi v cele po několik týdnů a vedoucí věznice popichoval ostatní trestance k zastrašování a ponižování nezletilého vězně. Při posledním zadržení se trýznění chlapce protáhlo na tři měsíce a D. v zoufalství přikročil k sebepoškozování.
Rodina D. nesouhlasila s totalitním režimem v zemi a jeho otec býval v mládí členem odboje. Později založil rodinu a pracoval, ale složka na nepřítele státu jednou existovala a rodinné politické postoje a účast na protestech odnášel především mladý D.. Když se jeho otec dozvěděl, že byl syn převezen z vězení do nemocnice, vymohl si jeho propuštění na kauci a poslal ho do sousední země k příbuzným. D. si myslel, že jede ke strýci jen na návštěvu, netušil ale, že se se svou rodinou vidí naposled.
Zanedlouho přišel telefonát od otce, aby se už syn nevracel. Strýcova rodina však měla strach z ubytovávání politicky nepohodlného člověka, který opakovaně čelil perzekuci. Proto zaplatil převaděčům a ti tehdy sedmnáctiletého D. naložili do náklaďáku a týden vezli do cizí země. Pro D. to byl traumatický zážitek, který má dodnes v živé paměti.
Po odhalení úřady v zemi, kde se ani nedokázal domluvit a kde nikoho a nic neznal, byl opakovaně vyslýchán cizineckou policií. D. však nevěděl, kdo ti lidé jsou. Připomínali mu policii doma, která jej už tolikrát zadržela, a proto raději lhal pokaždé, když se ho na cokoli zeptali. Nevěděl, co jiného dělat, a měl strach. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta.
____________
Příběh není o mladém Dirkovi, který čelil perzekuci ze strany nacistického Německa. Ani o Danielovi, který byl nucen emigrovat kvůli pronásledování komunistickým režimem v Československu. Skutečným chlapcem, který se musel v šestnácti letech odloučit od svých blízkých a v sedmnácti se nechat cizími lidmi propašovat úplně sám do cizí země, je Dariush: syn z kurdské rodiny, která byla perzekuována íránským režimem. Dariushe proto rodina poslala nejprve ke strýci do sousedního Iráku, odkud byl později propašován do Británie.
Dariush, jelikož byl ještě dítě, byl po zamítnutí azylu převezen do zařízení pro nezletilé, odkud v jednadvaceti skončil na ulici. Úplně sám, bez kontaktů, bez jakéhokoli místa, kam jít, nebo člověka, na kterého se obrátit. Přespával na hřbitově, protože se styděl ukazovat se lidem ve městě. Nedostával žádnou podporu. Takto jako bezdomovec živořil celý rok.
Dnes dvaadvacetiletý Dariush je v současné době pod křídly britské organizace, která mu zařídila společné bydlení s pěti dalšími uprchlíky, a která mu pomáhá na cestě k samostatnému a plnohodnotnému životu a legálnímu setrvání v zemi. Vyhoštění zpět do Íránu, kde byl od dětství pronásledován a vězněn, však může přijít kdykoli.
Empatie není nemoc. Je jedním ze základních znaků lidskosti.
Celé vyprávění Dariushe najdete v angličtině na webu Refugee Action.